Buben

Kde se vzalo tu se vzalo… aneb něco s historie.

Djembe je tradiční buben pocházející z kmene Malinků, kteří žili před tisíce lety na území západně od dnešního Bamaka, hlavního města Mali. V říši Malinků měli významnou roli kováři, uměli opracovávat nejen kov, ale vyráběli i dřevěné nástroje a masky pro slavnostní účely. Aby si zkrátili chvíle při tavení kovu, vyrobili si buben ve tvaru poháru, který se v té době nikde jinde v africe neobjevoval. V kovárnách tak kromě cinkání kladívek do kovu zazněly i první rytmy na Djembe (tak se tomuto novému nástroji začalo říkat). Postupem času se tento nový buben začal využívat i k doprovodu při místních rituálech a důležitých slavnostech. Djembe si získalo jako rituální nástroj velkou oblibu nejen u Malinků, ale i u sousedních etnik. Dnes je jako hudební nástroj rozšířeno na většině území Západní Afriky –  Mali, Senegal, Guineu, Pobřeží slonoviny a Burkina Faso. Postupně se také rozšířilo s migrací afričanů do Evropy a Ameriky, kde se stalo obdivovaným nástrojem. celosvětově se stalo velmi oblíbeným etnickým nástrojem a využívá se i v moderní hudbě.

Djembe převážně doprovázelo afričany při obřadech, svatbách, pohřbech a důležitých kulturních a společenských událostech, které vedl a provázel Griot, to byl v podstatě profesionální hudebník, který musel znát většinu písní pro mnohé události v životě afričana a krom toho znal též historii a kulturu svého národa. Grioti byli nositelé tradice a udržovali ji při životě. Výcvik Griota začínal už od dětství. Musel se naučit spoustu písní a epických básní jež vyprávěli o jeho lidu a také musel znát hru na hudební nástroje. Djembe bylo bráno jako rituální nástroj až do diktátorské vlády Tourého.

Gwinea, která byla v roce 1890 založena jako francouzská kolonie a o pět let později se stala součástí Francouzské západní Afriky, získala v roce 1958 nezávislost díky Ahmedu Sékouvi Tourému, který stanul v jejím čele jako prezident. Jeho cílem bylo změnit národní mentalitu, vymítit etnické kulturní zvyky, rytuály se všemi svými maskami a dalšími šamanskými praktikami. Chtěl totiž vytvořit z Guinei moderní africký stát, který představí západnímu světu jako stát plný bohatství a prosperity. Tím, že postupně vymítí veškerá přírodní náboženství a jejich rituály, chtěl změnit negativní pohled západních států a Evropy na Guineu jako na primitivní rozvojovou zemi, protkanou okultními praktikami. A aby stát mohl náležitě prezentovat a přiblížit pozitivním představám evropanů o Africe, chtěl vytvořit nový kulturní obraz a změnit identitu národa. Byl tedy založen národní africký balet, který spojil tradiční hudbu a tance s moderním uměním. A tak mnoho dobrých bubeníků a tanečníků, kteří před tím vystupovali pouze při slavnostech, dostalo možnost se začít baletem živit a ukázat světu své umění, které by asi jinak zůstalo jen součástí rytuálních náboženských obřadů. A tak se i djembe dostalo na světlo světa a nezůstalou pouhou ritální pomůckou. Naštěstí po Toureho smrti se rytuály a slavnosti i se svými maskami a tanci vrátili zpět do afrických vesnic. A však balet tady zůstal také a tak otevřel mnohým hudebníkům a tanečníkům dveře do Evropy a Ameriky a též naopak, lidé západu se začali učit u místních učitelů hru na Djembe a africké bubny a též tradičnímu tanci.

Pokud by vás zajímala podrobnější historie Guinei a co vše se dělo za vlády  Tourého, můžete se to dočíst v článku bubeníka a učitele hry na djembe Tomáše Marka zde.

A jak Djembe tedy vlastně vypadá?

Djembe je tradiční západoafrický buben, který svým tvarem připomíná pohár.  Řadí se mezi bubny jednohlavé, což znamená, že má  pouze jednu blánu. Na tento buben se nehraje paličkami jak jsme zvyklí u klasických bicích ale dlaněmi.

Djembe je tesané ručně z jednoho kusu dřeva, z kmene vybraného stromu., pomocí sekyr, pil a dlát, která si Afričané většinou vyrobí sami, nebo si je nechají udělat u místního kováře.

 Korpus – tělo bubnu

Djembe je vytesané s jednoho kusu dřeva a celý korpus je vevnitř naskrz vydlabaný. Což umocňuje jeho zvuk. A umožňuje hru dlaněmi, není potřeba pak velké síly v úderu. Zvuk, který při úderu vzniká, rezonuje v dutém prostoru těla bubnu a poté může díky vydlabané noze ,,vyletět“ ven. Tvar korpusu a výběr dřeva z nějž se buben vydlabe ovlivňuje vlastnosti zvuku, který při hře na Djembe vzniká.

Tvar:

Jak už jsme si řekli, Djembe je pohárovitého tvaru. Tedy připomíná tvarem pohár:

• Horní část tohoto poháru je nejširší, říká se jí tělo nebo hlava bubnu, a mývá tvar buď písmene U a nebo se víc otvírá a je pak spíš jako písmeno V. Stěna bývá tlustá okolo jednoho až dvou centimetrů).
• Nejužší je pak předěl mezi nohou a tělem bubnu, této střední části se říká prstenec.
• Samotná noha se pak buď mírně kónicky, někdy až zvonovitě rozšiřuje a nebo zůstává rovná. Stěna zde bývá tlustší, noha je totiž náchylnější na otlučení a také do ní bývají vyřezávané nějaké ornamenty.

Neexistuje však přesný unifikovaný tvar. Tvar těla i nohy je dán krajovými zvyklostmi a tím, kdo konkrétně buben v Africe vyráběl.. Obecně platí, že Djembe v Guiney jsou hranatější a hlava je tím pádem mohutnější, Malijská djembe mají zase naopak oblejší tvary.

Tvar bubnu je velmi rozhodující pro rozsah tónů a barvu zvuku. Proto se i zvuk djembe u různých etnických skupin Západní Afriky liší podle tradice. Každý buben se tak stává jedinečný svým tvarem i zvukem.

Na výsledný zvuk má vliv také poměr nohy a těla bubnu, ten se pohybuje podle oblasti v rozmezí 1:1 až 1:1,5. Barvu zvuku pak nejvíc ovlivňuje opracování korpusu v prstenci, to jak je prstenec široký a jakou má uvnitř hlavy hranu. Je-li hrana pozvolná, mírně se svažující má Djembe tóny táhlejší a hlubší a Basový tón je hodně hluboký a dlouho znějící (buben je pak spíš doprovodný). Když je však hrana uvnitř hlavy ostrá a směřuje do nohy skoro v pravém úhlu jsou výsledné tóny čistší, ostřejší a basový tón není tak hluboký a nosný (buben se pak hodí spíš pro sólové hraní k doprovodům).

Pro čistotu zvuku je důležité aby byl korpus uvnitř kvalitně opracovaný. Pokud to jde, tak by měl být hladký, aby rezonanci zvuku v hlavě bubnu nic nerušilo.

Korpusy se vyrábí různě velké, tak aby si každý mohl najít tu správnou velikost pro sebe. Průměr bubnu (tedy vrchol hlavy, na němž je natažená kůže) by měl být tak velký, aby se na kůži dali vedle sebe položit obě dlaně a výška bubnu by měla být taková, aby se na něj pohodlně hrálo v sedě na židli a přitom se noha bubnu opírala o zem. Takže kůže bubnu je pak v úrovni stehen nebo pár centimetrů nad nimi.

       Dřevo:

Dalším důležitým faktorem, který ovlivňuje zvuk Djembe je dřevo z něhož se korpus vyrábí.

V Africe se korpus vždy vyrábí ručně z kmene velmi tvrdého, rezonančního mahagonového dřeva. Nejčastěji se používají druhy mahagonu bissilon, hlavně pak dřevo stromů nazývaných v řeči Malinků lenké a dogura, které mají díky velké tvrdosti a vysoké hustotě skvělé vybrační vlastnosti, což je důležité pro sílu a plnost zvuku.

Djembe vyrobené ze dřeva lenké má tmavě hnědou barvu, která často v nejširší části korpusu ostře přechází do světle žluté. Djembe z dogury má barvu temně červenou, toto dřevo je o něco lehčí a měkčí. Využívalo se též dřevo s posvátného stromu kola, ale jelikož je tento strom dnes ohrožený, využívá se jen výjimečně.

Vyrábějí se i bubny z měkkého a lehkého dřeva světlé barvy. Djembe je sice pak velmi lehké, ale nemá vlastnosti tvrdého dřeva, takže zvuk není tak nosný a nemá svůj charakteristický zvuk. Sami Afričané na tyto bubny nehrají, vyrábějí je jen pro turisty.

U nás dokonce někteří vyrábějí djembe z našich dřevin, jako je lípa, javor či dub. Viděli jsme dokonce i ze smrku. Mahagonu se naše stromy však nevyrovnají, ale i některá naše tvrdá dřeva, mají dobré vibrační vlastnosti. Zvuk bude mít takový buben úplně jiný, než vyráběný v Africe.

     Zpracování a ošetření korpusu:

Mahagonová dřeva jsou velmi tvrdá a mají velkou hustotu a však jsou také hodně křehká, proto se buben vydlabává ještě do čerstvého mokrého dřeva, aby při výrobě korpus nepraskl. Buben pak ještě nějakou dobu sesychá a může se stát, že vzniknou v korpusu menší praskliny. Proto Afričani korpus napouští tukem z ořechů, většinou se využívá karité a nebo kokosový olej. Tuk má impregnační vlastnosti a chrání tak dřevo proti vlhku, ale zároveň umožňuje dřevu dýchat, takže může pozvolna vysychat. Karité dodá kromě toho bubnu také specifický lesk, zatímco u kokosového oleje zůstane dřevo matné. Tukem se korpus napouští jak ve vnitř, tak vně, pouze horní hrana, na které je pak natažená kůže se nenatírá, aby se tuk nenasákl do kůže, ta se většinou voskuje.

U nás v Evropě se někdy používá na ošetření povrchu korpusu bezbarví lak, ten však neumožňuje dřevu dýchat a tak je důležité, aby bylo dřevo z něhož se buben dlabe dokonale suché.

Chtěli by jste si pořídit buben s mahagonového dřeva? Podívejte se do našeho internetového obchodu, pokud budete chtít s výběrem poradit, klidně napište nebo zavolejte viz. kontakty.

 Kůže a napínací systém

Další důležitou roli pro zvuk bubnu má kůže, která je napnutá na horní hraně korpusu. V Africe se bubny potahují pomocí lan a kovových obručí kozí kůží. Barvu zvuku a kvalitu tónu, které při úderu rezonují v hlavě korpusu, ovlivňuje tloušťka a kvalita opracování kůže a to jakým způsobem je kůže na korpus natažená.

   Zpracování kůže

Kozí kůže se, před tím, než se napne na buben musí z vnitřní strany očistit, tak aby byla co nejvíc hladká. Může se sušit i bez srsti, která se před sušením z čerstvé kůže odstraní břitvou. Lepší zvuk má však kůže, která se usuší se srstí a oholí se až napnutá na bubnu. Po té co je kůže dobře vysušená vybere se její nejméně poškozená část (kůže mývá škrábance či jizvy po klíšťatech a zraněních) a vystřihne se z ní kruh, tak aby hřbet kozy vedl prostředkem kruhu. Kruh musí být aspoň o deset centimetrů delší než obvod bubnu, aby byl prostor pro napnutí kůže mezi kruhy. Po té se kůže několik hodin namáčí ve vodě, aby zvláčněla. Mokrá kůže se pomocí lan a tří železných kruhů natáhne na horní hranu bubnu, tak aby hřbet byl uprostřed kruhu. Natažená kůže, se zatím nedopíná, pouze se oholí srst a po obvodu se odřežou přebytečné části kůže. Kůže poté musí na bubnu několik dní schnout a až suchá kůže se provazy dopíná. Když je kůže na buben nově napnutá, nemá ještě svůj charakteristický zvuk, musí se trochu ohrát, tím se struktura kůže trochu povolí a zvláční a tak se její vibrační schopnosti zlepší, většinou se tím i ještě trochu povolí a musí se znovu dopnout.

Dopnutí kůže

Aby se dosáhlo dokonalého zvuku bubnu, je důležité aby kůže byla dopnutá do svého maxima. Kůže je pružná a tak se časem povolí a je potřeba ji zase trochu dopnout. K povolení kůže dochází většinou po delším hraní a nebo při změně klimatu ze suchého do vlhčího. Je dobré před hraním buben zkontrolovat a když tak dotáhnout. Samotným hraním se kůže trochu povolí, ale během pár hodin se dokáže stáhnout zase zpátky, takže je lepší ji nedopínat bezprostředně po hraní.

Zvuk kůže

Kůže z Afrických koz jsou lepší než z našich koz, díky klimatu mají africké kozy měně hustou srst a také měně podkožního tuku. Při napnutí na djembe mnohem lépe drží a jsou daleko pružnější, takže mají i lepší zvukové vlastnosti. Nemusí se ani tak často dopínat. Zatímco české kozy potřebují přežít zimu, takže mají i tlustší a tužší kůži, která se pak rychle natahuje a nepruží tolik. Nemá tak dobré zvukové vlastnosti.

Tenčí kůže má vyšší tóny a hodí se k sólovým korpusům, nemusí se tak často napínat. Tlustší kůže má naopak hlubší tóny a hodí se ji napnout spíš na doprovodný buben, umocní tak basový tón. Tlustší kůže má mnohem víc prostoru na roztahování se a tak se častěji musí dopínat.

Ošetření kůže

Kůže se musí udržovat vláčná, je tedy potřeba dbát aby nedošlo k přílišnému vysušení. Což se může stát na slunci a nebo když se na buben dlouho nehraje. Je pak dobré kůži trochu namastit. Nejlépe si namazat ruce karité (nebo nějakým olejem či krémem) a nějakou chvíli takto hrát na buben a postupně celou kůži jemně promastit.